Často zůstávám ještě chvilku stát a poslouchám vítr. O čem bude asi vyprávět? Kam asi letí a kde se prohání? Beru hlínu do dlaně a pomalu pouštím na zem prach, abych zjistil jeho směr. Čichám si k té trošce ve své dlani. Je chladná, a přesto voní. Nakonec si znovu stoupnu a opět zírám. Kde se tady bere ta nádhera? Jak to, že se tu cítím tak dobře? Je to mnou anebo tou přírodou? Chvíli pochybuji, zda je to jen moje vidění anebo ryzí skutečnost.
Může být pod nulou, může být bláto, dokonce může i pršet a foukat a přesto jdu. Něco mi říká, že to bude stát za to, a když budu mít štěstí, uvidím červánky nad Sechovem. Není divu, že vždy přicházím zpátky domů s úsměvem a dobrou náladou. Naprosto spokojen a přesto se znovu ptám? Kdo stvořil tuto nádheru? Kdo tak elegantně kdysi zasázel stromy podél úvozu? Kdo dokázal tak libozvučně souznít s přírodou? Vždyť jsem jen deset minut z města, tam za kopcem je už vesnice, tady stavení, udusaná cesta a velký lán, a tady dokonce stará, rozpadlá kaplička s pomuchlanou panenkou Marií na zdi.
Ó, moudří to byli naši předci. Ó, moudří jsou lidé, kteří dovedou cítit. Nechávají krajinu dýchat, nechali ji, aby se nepřestala dotýkat nebe. Aby společně s nebem vytvořila prostor, který dokáže člověka zadarmo nasytit.
Tak to je pro mne síla, když krajina protne nebe. Když člověk tvoří a pochopí tyto dvě síly, které dohromady pojí to, čemu říkám „krása“. Protože pro mne je krásné vše, co je v souladu, co tvoří most harmonie těch dvou velikánů, země a nebe zároveň.
I naše díla a stavby mohou vznikat na prodloužených pažích krajiny a svými vlasy lechtat nožky nebe. A umíme to vůbec vidět? Toužíme po tom nebo se raději vyhýbáme střetu s tím, po čem prahne naše duše a co vlastně tvoří naší vlastní podstatu? Kontaktu s tím, co nám bourá moderní vzorce bytí a co by nás muselo definitivně změnit.
Ve svém zaměstnání vidím mnoho architektonických projektů, které krásně vypadají. Rozuměj tím „na papíře“, v tabulkách a grafech. Krásné barevné excelovské sešity, nebeské linky stavebních výkresů, libozvučné popisy naplňujících se snů. A tyto sny jsou velmi efektivní, profesionálně řízené, ziskové, lukrativní a dobře prodejné. Dobře lakované propagační materiály nešetří emocemi a slovy jako „luxusní“, „ekologické“, „moderní“, „nízkonákladové“, a přídomky typu „u lesa“, „v remízku“, „u studánky“, „na samém okraji přírody“ a dalšími dech beroucími přirovnáními, které slibují vysněný ráj na zemi. Rád a často tehdy zkoumám sám pro sebe, jak asi uvažují lidé, kteří stavějí tento dům či daný objekt? Co je motorem jejich činnosti? Utvářejí prostor, ve kterém sami žijí? Stavějí na klíč pro potřeby někoho jiného nebo stavějí s nadšením pro cosi syntetického a neživého? Myslím tím pro vidinu úspěšně prodaného ziskového projektu a posléze tedy pro vidinu svého dokonale zabezpečeného a bezstarostného osobního života.
Sami tito „architekti“ a vlastně my lidé, kteří jsme „architekty“ svých vlastních životů máme sny o své budoucnosti a svém životě, který bude někde v harmonii a kráse, tudíž v kontextu výše napsaného, někde v náruči „krajiny“ a pod peřinou „nebe“. Jak ale absurdní jsou ve skutečnosti naše činy! Je to, jako bychom byli běžci, kteří se vlastníma rukama natahují po vysněném cíli a zároveň ho ještě dříve vlastníma nohama pošlapou.
Naše srdce chtějí čisté ideály, ale naše jednání je špiní. Procházím-li velkoměstem nejednou moderní ulicí, vidím, jak naše vlastní stavby brání rozhledu. Prostor se krátí stejně tak, jako nás omezuje krátkozraké myšlení a kalkul. Ve městech není vidět obzor, není vidět krajina a přestává být vidět nebe.
Rovněž ani v „architektuře“ lidského života není dobrý výhled a není snadné vidět obzor naděje. Všechny stěny našeho světa se stávají uzavřené, pokryté naší syntetickou realitou, která bez krajiny a nebe, chceš-li bez země a boha, nemá žádný smysl.
Tak ale co s tím, tak smutně to přeci končit nemůže! To by vůbec nedávalo žádný smysl v jinak tak dokonalém vesmíru. Jistě, že ne. Záchranný projekt existuje! Každý člověk ho nosí u sebe přesně tam, kde se kříží horizontála s vertikálou, totiž v samém srdci sebe sama. Přesně v tom místě, na které tak často v našich životních projektech zapomínáme...