Máte rádi stromy? Já ano a čím jsou větší, mohutnější, tím víc. Je jim to asi jedno, ale čím jsou starší, tím víc je chápu.
Rozlehlá košatá koruna, která chrání před deštěm, větve, jež jsou domovem ptáků. Silný kmen, který nelze obejmout, připomíná skálu. A co teprve když kvetou. Taková lípa bývá nejenom pastvou včel ale i očí každého člověka, který si jí dokáže všimnout. Když jdu na procházku nebo třeba jen projíždím autem krajinou, upoutá mou pozornost, no to je slabé slovo, doslova mě nadchne, takový solitér – javor, mistrovský kus, uprostřed pole, louky nebo na okraji nějakého remízku. On stojí sám na nejlepším místě horizontu a já si říkám: „zaplať pánbůh, že tu jsi, že tě tu nechali a že můžeš dělat takovou parádu“.
Stromy úžasně dotvářejí krajinu Země a pomáhají dotvářet i krajinu lidské duše. Stačí více naslouchat, zastavit se.
Krásně se to říká v legendách. „Stromy mluví tam, kde lidé mlčí“. Umíme se ještě ztišit? Já osobně jsem se to chtěl znovu naučit a také naučil. Někdy se totiž hlas duše projevil jako smutek, skleslost či deprese a není v tu chvíli snazší řešení, než utéci od tohoto vnitřního hlasu do hospody, k televizi, k počítači, k práci, k problémům ostatních a vlastně kamkoliv, v podstatě třeba i k rodině a ještě si připadat lepší než ostatní. Na celkové zklidnění je však dobrá vůle. Nemusí to být zrovna meditace, ale třeba trénovat přítomnost nebo cvičit jógu. Spíše tu původní než některá její moderní provedení, která jsou jen jemnější formou aerobiku. Ale zpátky „na stromy“. Pokud jsem již ticho vydržel, začalo se samo prohlubovat do vnímání harmonie. A v přírodě a krajině přirozeně přerůstá do obdivu krásy naší matičky Země. Stromy a příroda vůbec jsou neustálou inspirací, protože nás, zaplať pánbůh, stále ještě obklopují.
Možná vás v tuto chvíli napadá i umění, básně, lidské vztahy a láska jako zdroj inspirace člověka. Přesto si dovolím tvrdit, a zvláště u nás v Praze, velkých městech a vůbec západní civilizaci, že v současné době jsou až na výjimky tato umělecká díla produkty naší doby, že jsou totiž disharmonická, což je dáno pochopitelně autorovým vnímáním. Jako lidé se vymaňujeme z řádu přírody, ale i bohužel něčeho vyššího, co jsme si zvykli různě nazývat a zároveň o správný výklad a název Toho Onoho se rvát a dokonce vraždit. Použiji tedy termín Láska, který se zdá být nejméně konfliktní. Je to totiž samotný praotisk existence, kterým jsme obklopeni a zároveň ho ponořeni do svých vlastních pseudoproblémů ignorujeme.
Krása stromů a pochopitelně nejenom jich k nám neustále promlouvá s cílem nás inspirovat k znovu nalezení bezpodmínečného štěstí tj. vlastní harmonie.
Velmi mne mrzí vidět náš vztah ke stromům, k tomu onomu posvátnému v nich. Jak jsme jako nevědomí lidé schopni narušovat krásu a vměšovat se svým rozumem do věcí, které jím nelze pochopit. Kácíme staleté velikány u silnic z obavy, aby nepůsobily nehody. Kácíme je v parcích a na hřbitovech, aby neohrožovaly naše majetky, nepůsobily právní problémy, zkrátka nenarušovaly náš lidský svět. Často se vymlouváme na to, že jsou dle určitých expertních názorů staré a nemocné a že jim tím vlastně pomáháme k ozdravění. Ale může nemocný člověk někoho uzdravit? Není to jen odraz našeho nedokonalého vnímání? Odklízíme snad postižené spoluobčany, nemocné či staré lidi pryč? Vlastně ano, odklízíme. Vadí nám konfrontace se smrtí, nemocí resp. konfrontace života a našich syntetických představ o životě, ve kterých se naše společnost utvrzuje. A co takhle kdyby stromy byly nemocné z nás lidí? Zesláblé z prostředí, které působíme, Umíte si to představit? Já bych se ani nedivil.
Prosím tedy stromy o prominutí lidské hlouposti a trpělivost s námi lidmi. A nás lidi prosím, zkusme do našich životů vpustit nové názory. Zkusme žít život tak, jak se má a ne pouze tak, jak nám to vyhovuje...
Děkuji.
Pro inspiraci dodávám: